Tradiční zelinářky

Sedí na ulicích v prachu a prodávají zeleninu, aby si aspoň něco vydělaly. Chuděrky! Anebo je to trochu jinak?

V Lehu na Main Bazaru, odpoledne až do soumraku, v prachu chodníku, podél hlučných a rušných silnic…Sedí všude. Sedí a prodávají. Prodávají vlastní vypěstovanou zeleninu. Auta hučí, troubí, míjejí prodavačky a zanechávají je v dýmu zplodin za sebou. Kolem po chodnících proudí v sezóně davy turistů, kteří se musejí babkám vyhýbat a překračovat je.

Sem tam si někdo z turistů nebo místních koupí nějakou mrkvičku nebo lusky hrášku. Kupuje se za vskutku lidové ceny – 10 rupií za svazek mrkve, cibulky, řepy, půl kila hrášku…Dražší jsou meruňky, ty stojí už kolem 40 rupií za kilo. Babky sedí celé odpoledne na zemi, rozloží svou nůši úrody, jedna vedle druhé, stejné ceny, stejné zboží. Co se prodá, to se prodá.

Dovozovou zeleninu místní vůbec neprodávají. Tu prodávají obchodníci z Kašmíru na tržištích. Na krytých tržištích, nikoli na ulicích. A ve velkém. Nikoli draze, ale dost na to, aby si vydělali.

Když se díváte se na ty prodávající babičky v prachu, říkáte si : „Chuděry, takhle tady sedět celé dny a nic moc neprodat. Proč to dělají? “ Racionálně myslícímu člověku hned vytane na mysli: chudoba. Chuděrky babičky, nemají si jak jinak vydělat, dělají co mohou. Kdyby tak znali, jak se dělá obchod! To obchodníci Kašmířani by je mohli učit. Mají pronajatá tržiště, to si určitě místní babičky nemohou dovolit a tak musejí sedět na chodníku plném smogu. Je to nespravedlivé! Mělo by se pomáhat místním, proč jim nepostaví místní samospráva nějaké tržiště? Nějaké důstojné prostředí? Nechají je sedět na zemi v prachu a smogu. Diskriminace Ladačanů.

Jenže je to samozřejmě úplně jinak. Místní vláda uvažovala stejně jako my. Chuděry Ladačanky, takovéhle nedůstojné prostředí. A nechali postavit krytá tržiště, která nabídli místním k využití, za rozumný peníz nebo dokonce zdarma. A ejhle! Ladačanky tržiště odmítly s tím, že to je přece porušení jejich tradice, že nic takového nežádají a nechtějí. A tržiště zůstalo prázdné. Později ho naštěstí nabídli k pronájmu Kašmířanům, takže investice nepřišla nazmar.

Paradox? Je to kulturní střet, který je na tomto příkladě krásně vidět. Tradice má v Ladaku kulturně obrovský význam. A i v tomto případě zelinářek na ulici. Sedávaly tam jejich babičky, maminky, tak co by tam neseděly ony. Je to přece jejich zvyk. To, že se změnilo kolem prostředí, a místo klidného venkovského Main bazaru je tam nyní hlučná rušná třída, to je jim jedno. Sedí na těch samých místech. Povídají si, jedna vedle druhé, je to pro ně příjemné klevetění pro celé odpoledne se sousedkami. Navíc peníze, které si vydělají, i když je to jen pár desítek rupií, zůstanou jim. Jsou skutečně jejich, nikoli společné rodinné. Dávají jim hrdost a pocit samostatnosti a nezávislosti na manželovi. Ženy  v Ladaku, starší a střední generace, totiž zůstávají v dománosti a do zaměstanání nechodí, proto je toto pro ně způsob tradičního přivýdělku. Ale pozor, to nejsou chudé ženy, jejich muži jsou jedni z nejbohatších v Lehu. „Běžte a sledujte schválně ty ženy, až půjdou domů z tržiště,“ řekl nám Wangchuk (zakladatel Secmolu), „uvidíte, že půjdou do těch nejlepších domů v Lehu.“ Nejsou to žádné chuděry.

Poslední dvě desítky let jsou navíc Ladačanky podporované místními neziskovkami (především Women´s Allinace), a tato hnutí  „drží tradiční způsob při životě“, předkládají jim důležitost jejich zvyků a  snaží se v nich budovat jistotu, že právě starý „tradiční způsob života“ je ten správný a obdivovaný na západě. S návalem dalších a dalších turistů a technického pokroku to ale působí skutečně paradoxně. Svým způsobem činnost těchto osvětových ekologických organizací „prodává“ tento paradox do světa  a láká tak víc a víc příznivců tradičního, ekologického a udržitelného způsobu života do Ladaku. Tím podporuje cestovní ruch, motor rozvoje tohoto regionu. Leh samotný se už změnil a mladší generace se mění před našima očima s ním.

Těžko říci, zda role, kterou tyto neziskové organizace plní, je osvětová a chválihodná či staromilská, pouze brzdící neodvratitelný globálně ekonomický rozvoj. V každém případě jsou tyto prodavačky zeleniny zajímavým živým muzejním exponátem Lehu.

Skočte rovnou k formuláři a zanechte nám komentář.Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 feed.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

© 2018 Průvodce po Ladakhu - píší nezávislí cestovatelé Andrey a Jakub Černých a další přátelé Ladakhu
Kontakt: kuba@sedumroseum.cz